O mně — Petr Jansa

Řídit mě naučil můj táta, když mi bylo patnáct. Jenže když jsem mu na polní cestě v Rokytnici nad Jizerou odřel auto o křoví, za volant mě už nepustil, dokud jsem neměl řidičák. To už je dnes, doufám, promlčené. ;)

K autům jsem se pak dostal mnohem blíž díky své práci v Československém, později Českém rozhlasu, kam jsem nastoupil už v osmnácti letech. Začínal jsem jako zvukař. A na jaře 1993 mě kamarád vzal jako mechanika na Zámecký vrch, tradiční závod automobilů do vrchu v Náměšti nad Oslavou. A tehdy jsem byl „ztracen“.

Automobilový svět mě chytil naplno. Poznal jsem Otakara Krámského, postupně jsem se stal nejen členem, ale také manažerem jeho týmu a především – čehož si dodnes nesmírně vážím – jeho přítelem.

Zkušenosti z automobilových závodů mě pak v roce 1997 přivedly také do motoristické redakce Českého rozhlasu. Na Radiožurnálu jsem následně moderoval motoristické pořady Motorevue a Motožurnál.

Řídit mě ale samozřejmě neučil jen Otakar. Za velkou část toho, co dnes umím, vděčím také Jiřímu Paterovi z HCT, jednomu z průkopníků kurzů bezpečné jízdy v Česku. U něj jsem si dělal závodní licenci a díky své práci jsem absolvoval desítky kurzů bezpečné jízdy.

A další zkušenosti se postupně nabalovaly.

Během své novinářské práce jsem otestoval a vyzkoušel více než 3 000 modelů nejrůznějších značek a typů. Absolvoval jsem řidičské tréninky na tehdejším A1-Ringu, dnešním Red Bull Ringu, mimo jiné u rakouského závodníka Manfreda Stohla, prošel jsem programy AMG Driving Academy a vyzkoušel si také řadu evropských závodních okruhů – například Circuit Paul Ricard v Le Castellet, Circuito de Jerez ve Španělsku nebo německý Hockenheimring.

Díky práci motoristického novináře jsem se dostal i mnohem dál. V roce 2004 jsem jako člen novinářské posádky Radiožurnálu absolvoval v press caru Rallye Dakar z Clermont-Ferrand až do Dakaru. O několik let později jsem se zúčastnil také Scout Experience 2007, expedice vozů Škoda Octavia Scout, která vedla z Moskvy přes Sibiř, Irkutsk a Bajkal až do Vladivostoku.

Vždycky jsem zastával teorii, že když o něčem mluvím, měl bych si to pokud možno také sám vyzkoušet. A tak jsem si trochu „čuchl“ i k závodění.

Na okruzích v Brně a Mostě jsem absolvoval tisíce kol v rámci Mezinárodního mistrovství České republiky v závodech automobilů na okruhu i při vytrvalostních závodech, včetně tradičního Epilogu na Masarykově okruhu v Brně.

V zákulisí i posléze na závodních tratích jsem se i díky své práci potkával se jmény jako Tomáš Enge, Jarek Janiš, Josef Král, Josef a Jan Kopečtí nebo bratři Tomáš a Štěpán Vojtěchovi. V jednom týmu jsem se potkal také s mladým Janem Charouzem a Erikem Janišem. Každé takové setkání, každý závod, každý test a vlastně každé auto mě něco naučily.

A možná přišel čas alespoň část toho, co mi auta a lidé kolem nich za ty roky dali, předávat dál.

Pamatuji dobu, kdy nafta patřila do traktoru. Pak nás auta připravila o iluzi, že plyn patří výhradně do trouby, a dnes běžně jezdíme s auty, která večer připojujeme do zásuvky.

Jedno se ale nezměnilo.

V každém autě, byť je sebemodernější a nabité asistenčními systémy, zůstává tou nejdůležitější součástí člověk mezi volantem a pedály.

Sešlápnout plyn umí skoro každý. Jet ale plynule, bezpečně, s přehledem – a třeba i svižně – je něco úplně jiného. Stejně jako umět číst silnici, předvídat, rozumět svému autu a současně si užívat radost z řízení.

To se nenaučíte za jeden den ani během několika hodin jednoho kurzu. Učit se za volantem můžeme celý život. Já se učím pořád.

A pokud budete chtít, rád vám část toho, co jsem se za ty roky naučil já, předám.